Mám hrozný týden :D

Ahoj holky! :)

Jak se vám daří? Tenhle článek bude jenom o tom, že se mi vůbec nedařilo :D A napíšu sem taky pár věcí, o kterých jsem přemýšlela :)

Já mám za sebou pekelný týden :D Vůbec se mi nedařilo! :D
V pondělí jsem se přejedla musli a myslela si, že umřu, jak mi bylo zle. V úterý jsem byla na stáži a nepodařilo se mi téměř nic z toho, co jsem dělala :D Ve středu jsem ztratila kontaktní čočku, takže jsem celkem dobře viděla jenom jedním okem, což bylo šílené!!!! :D
Od pondělí do čtvrtka jsem chodila do laboratoře a nepovedlo se mi nic z toho, co jsem dělala!! :D

A víte, co je na tom všem nejlepší? Že se ničím z toho doopravdy netrápím :D :) Byl to strašný týden a pozitivní na tom všem je, že jsem ho vůbec přežila :DD Ale mám nové kontaktní čočky a dneska jsem si objednala i nové brýle :)) (Kdo je taky krátkozraký ví, jak hrozně nepříjemné je nevidět. Už to nechci zažít!) Hrozně se mi líbí a těším se na ně :))

Teď když se tu bestii anorexii snažím vystrnadit ze svého života, často přemýšlím o tom, jestli se budu někomu líbit až přiberu ještě víc :)(racionálně si samozřejmě odpovědět zvládnu). Na druhou stranu si říkám a proč bych se měla někomu líbit:)? Hlavně, že mi bude dobře. Cítím se pak vždycky hrozně dobře, taková svobodná. Prostě nemusím mít přítele...nemusím se mu ani nikomu jinému snažit zalíbit. Nemusím mít velikost xs, mít perfektní make-up a dokonale učesané vlasy...Vlastně nevím, kde se ve mně předtím vzala potřeba někomu se líbit. Ano, samozřejmě je to příjemné...na druhou stranu je to taky dost svazující. Vždyť kolik věcí v našem životě děláme proto, abychom se někomu líbily? Já nevím, jak vy, ale já mám pocit, že moc. Hezky se oblékáme, líčíme se, chodíme cvičit, lakujeme si nehty, holíme si nohy, bělíme si zuby, barvíme si vlasy, nosíme podpatky...a to už vůbec nemluvím třeba o plastikách. Já jsem se prostě rozhodla, že je mi to jedno :) Jsem taková, jaká jsem a když podstoupím některou z těchto zkrášlovacích procedúr, bude to výhradně z mé vlastní potřeby:) Prostě jsem tak nějak ztratila potřebu se někomu zalíbit :)) Myslím, že je to dobře. Klidně můžu být sobecká a věnovat se sama sobě, tomu co mě baví. Tomu, co mám ráda a co ráda dělám. Můžu se zkrátka soustředit na to, aby mi bylo dobře.

A taky jsem si uvědomila jednu moc důležitou věc, která ale bude znít jako hrozné klišé, když si ji přečtete....uvědomila jsem si, že není důležité, jak vypadám, ale to jak se cítím. Je to svatá pravda!!! :) Život je zkrátka o tom, jak jej prožijeme, o tom, jak se cítíme, jak nám je...ne o tom, jak u toho vypadáme. Chci plnohodnotný život, ne mít vzpomínky jenom na to, co jsem jedla, jak jsem cvičila, kolik kg jsem vážila...Jaký je to život, když máte místo mozku kalorické tabulky a jste sice dokonale hubené, ale hladové, protivné, najídloneustálemyslící? :)) Myslím, že nic moc...hlavně ve srovnání s životem, ve kterém je vám prostě dobře:)))

A poslední věc - našla jsem novou motivaci k přibírání! :) Asi bych se v budoucnu chtěla věnovat vědě. Baví mě :)) A k tomu nezbytně nutně potřebuju dobře fungující a kvalitně vyživovaný mozek:))))

Napadá vás něco, o čem byste si chtěly počíst? :))

 

Mějte krásný večer!

Dopis mému tělu :)

Ahoj holky! :)

K napsání dnešního článku mě inspiroval nádherný dopis tělu, který napsala Beautygloss :) Myslím, že není třeba ji představovat, protože kdo v blogovém světě nezná Beautygloss jakoby nebyl :D :))) Rozhodla jsem se tedy, že svému tělu taky něco napíšu:)

Moje milé tělo,

 

upřímně řečeno nevím, co dřív - jestli Ti děkovat nebo se omlouvat...Vím, že jsem se k Tobě za poslední dobu chovala všelijak jenom ne hezky. Nedopřávala jsem Ti živiny, které jsi potřebovalo a trápila jsem Tě hladem, nutila jsem Tě k pohybu ve chvílích, kdy se Ti vůbec nechtělo, občas jsem Tě ve vzteku uhodila nebo Ti jinak působila bolest. Nestarala jsem se o to, co potřebuješ. Nestarala jsem se o to, jestli máš oholené podpaží a nohy:)) Nestarala jsem se ani o to, jestli nepotřebuješ ostříhat nehty, učesat vlasy, vyčistit pleť, odlíčit make-up. Za to všechno bych se Ti chtěla upřímně omluvit. Zároveň bych Ti chtěla vyjádřit obrovskou vděčnost! Jsem Ti neskutečně vděčná za to, že jsi bylo tak statečné a tohle všechno vydrželo. Jsem přešťastná za to, že Ti to nijak neublížilo. Že všechny Tvé orgány fungují tak jak mají! Teď už konečně vím, jak moc by mi bylo líto, kdyby tomu tak nebylo!  Jsem velmi ráda, že jsi zdravé, silnější! Že máš více energie! Že zase začínáme žít. Miluji a přijímám Tě takové, jaké jsi. Jsi krásné a jsi moje. Chtěla bych Ti slíbit, že se o Tebe budu starat a budu se snažit dopřát Ti vše o co si řekneš. Je mi jedno, že nebudeš modelkovsky hubené a nebudeš mít nejštíhlejší nohy na světě...důležitější pro mě je, že budeš zdravé a silné.

 

S láskou Ruby 

Už se nebojím přejídání

Ahoj holky! :)

Až do včerejška se mi povedlo nepřejíst...ovšem včera jsem si po večeři dala opět celou krabici musli! A upřímně - břicho mě bolelo tak, že jsem si myslela, že mě to roztrhá :D Když jsem se předtím přejídala říkala jsem si, že kdyby mi aspoň bylo špatně, tak bych věděla, že tohle je fakt přes čáru...tak teď už to vím :DDD Měla jsem neskutečné křeče...a ráno jsem byla tak šťastná, když jsem se vzbudila a bylo mi líp! To si nedokážete představit!!!! :) Dneska mě ještě pobolívá břicho, ale va srovnání se včerejškem je to nic!

Zjistila jsem taky, že chuť přejíst se mám hlavně v době, kdy svému tělu dopřávám méně jídla než by si chudák přálo. Takže když to převedu: pokud budu jíst dostatečně, nebudu mít chuť se přejíst :) Jak jednoduché! :))

Skvělá zpráva je ta, že jsem se přestala přejídání bát :D Je to asi způsobeno mým posledním sezením s panem psychiatrem a mými afirmacemi. Nevím, co přesně tento zázrak způsobilo :D, ale jsem za to hrozně ráda :) Zkrátka jsem začala svému tělu věřit! Teď už věřím, že si žádné nevhodné návyky nevytvořím! Věřím taky tomu, že se mé tělo zastaví a zklidní až se dostatečně nasytí všech těch skvělých chutí a jídel, které jsem mu takovou dobu odpírala.

Když jsem se přejedla minulou sobotu sobotu - po obědě spořádala ještě 4 cookies, šest čokoládových tyčinek a přes deset čokoládových bonbónů:D Cítila jsem se dobře, byla jsem sytá a konečně neměla ten hnusný pocit hladu. Ze srdce ho nenávidím!!!! :D Ptaly jste se mě, jak si poradím s tím, že se přejím. Odpovím vám, jak nejupřímněji umím. Rozhodně nezvracím a ani jsem se o to nepokoušela. Po takové energetické náloži počkám až mi trošku vytráví a zacvičím si. Nic extrémně fyzicky náročného - volím cvičení, které běžně cvičím. Mám z toho všeho, ze sebe lepší pocit. Jakože to nebyla až taková hrůza, asi mě to uklidňuje...Další jídlo je pak až za několik hodin, když mi vytráví. Tehdy to byla večeře - asi zelenina nebo zelenina s tuňákem? Zkrátka něco lehčího. Vím, že bych neměla kompenzovat přejezení tím, že si uberu z následujícího jídla. A taky vím, že bych cvičeí neměla mít spojené s jídlem. Ale jsem jenom člověk a tohle je můj způsob, jakým jsem schopná se s nastalou situací vyrovnat. Věřím, že časem takové situace budu zvládat čím dál lépe :)

Pozitivní seznam

• strávila jsem spoustu času v laboratoři, udělala dost práce a získala dva pozitivní výsledky! a napsala pár dalších stránek diplomky
• začala mě bavit diplomka!!
• koupila jsem si větší kalhoty
• byla jsem na dvou zajímavých přednáškách
• překonala jsem strach a jela jsem autobusem (v pondělí mám v plánu si to zopakovat :))
• za poslední týden jsem se nepřejedla(přestože k tomu mám často příležitost:)
• přestala jsem se bát toho, že se přejím - začala jsem si totiž věřit, že až bude čas, tak přestanu:)
• moc mě tento týden bavilo sezení s psychiatrem :) V průběhu našeho sezení se mě několikrát zeptal "a co nejhoršího by se mohlo stát?" Velmi mi to momentálně pomáhá v boji s mými obscesemi :)! Vždycky když mám nutkání něco udělat. Jako třeba zkontrolovat, jestli jsem vypnula vodu, tak se zeptám sebe samé "a co nejhoršího by se mohlo stát?" Zajímavé je, že si většinou odpovídám racionálně jako třeba " někdo příjde a zastaví ji" :))) Už jsem si takhle několikrát pomohla :) !
• bonbony jsem opět posnídala jenom jednou
• několikrát jsem si zacvičila :)

Přeji vám spoustu radosti a úspěchů! Nejen v následujícím týdnu ale taky ve všech ostatních!!! :)

Jsem neskutečně ráda...!

Ahoj holky!! :)

Jakpak se máte takhle o víkendu? :) Mně do pokoje krásně svítí sluníčko, mám tady krásně teploučko, je mi naprosto skvěle a chtěla jsem se o to s vámi podělit :D

Dneska dopoledne jsem si krásně zacvičila :) Cvičím teď 30 day Shred - 1. level. Jsem nesmírně šťastná a vděčná za to, že mamka mé cvičení akceptovala. Je hrozně fajn, že se dá přibírat i při cvičení!!!! Takže nemusím celý den jenom sedět na zadku jak papuč :) Jsem taky neskutečně ráda za to, že na to cvičení mám dost síly a chuti!

Dopoledne jsem si šla ještě koupit jedny kalhoty, které potřebuji do školy:) Schválně jsem si koupila větší. Stálo mě to trochu přemáhání, ale mám je :)! Cestou zpátky jsem si koupila si dva nové laky:D a pinzetu...jupíí, po několika měsících už nevypadám jako Brežněv :D Stala se mi úžasná věc - dneska jsem se těšila na to, že si nalakuju nehty! Vím, že to asi není dost srozumitelné...ale já jsem se v posledních době těšila tak akorát na to než se najím!!!! :D

Kromě toho všeho čtu odborný článek, píšu diplomku :) A myslím, že mě to začíná bavit!!!

Uvědomila jsem si, že jsem neskutečně šťastná, že nemám žádné trvalé fyzické následky anorexie (kromě chybějící menstruace, ale té se snad taky jednou dočkám). Nemyslím to zle, ale je mi upřímně líto holek, kterým anorexie způsobila nějaké vážné trvalé poškození zdraví! Jsem neskutečně ráda, že jsem na tom tak, jak jsem :)

Za chvilku půjdu péct svůj milovaný koláč:) A několik pořádně tlustých klínů si dám k večeři! :) Už se na to velmi těším! :)! A teď se jdu podívat, jak se daří vám :))

Mějte se krásně! A užívejte si víkendu!

Terapie

Ahoj holky!! :)

Omlouvám se za svou několikadenní absenci v blogovém světě :) Nepřispívala jsem na svůj ani na jiné blogy, z několika důvodů. Jednak jsem měla hodně práce v laboratoři, chodila jsem do školy a tak nějak mi nezbývala ani energie ani myšlenky na to, že bych dělala ještě něco jiného...Ale budu se snažit to dohnat a zjistit, jak se daří vám:)

Už v pondělí to nezačalo moc dobře :D Šla jsem k psycholožce, ke které jsem v minulosti chodila a naposledy jsem u ní byla v říjnu. Myslela jsem, že bude fajn ji vidět, protože je to opravdu příjemná paní. To jsem se ale poněkud spletla :D Jak jsem říkala napoledy mě viděla v říjnu, kdy jsem měla asi ještě o něco vyšší hmotnost než mám teď. Mám pocit, že od toho se odvíjelo všechno ostatní...Místo nějaké podpory, v kterou jsem tajně doufala, jsem měla pocit, že mi nevěří a měla jsem pocit, že je prostě skeptická. Snažila jsem se jí říct, že se cítím dobře. Myslím, že mi to nevěřila. Říkala jsem jí o tom svém přejídání a ona říkala, že to je zvláštní...kam ty kalorie jdou? Říkala mi taky, jak to musí být hrozný život s anorexií...Ano, je to hrozný život. Připadala jsem si jako kdybych onemocněla z vlastní vůle, byla se svým stavem spokojená a nesnažila se s tím nic dělat. Myslím, že to, jak se k mé návštěvě postavila bylo způsobeno hlavně tím, že jsem tam vůbec nebyla v době, kdy mi bylo nejhůř a v době, kdy jsem zvažovala hospitalizaci. Chtěla jsem jí o tom říct, ale úplně mě přešla chuť...neřekla jsem jí ani, že chodím teď skoro každý týden k psycholožce, nutriční a na psychoterapii...a to konečně z toho správného důvodu - toho, že to chci. Prostě mě ta návštěva dost zklamala. Myslím, že už tam asi nepůjdu...

Včera jsem měla pro změnu terapii s panem psychiatrem :) A to bylo hrozně fajn:) Řekl mi, že netrpím mentální anorexií, ale nejistotou. Ano, přišli jsme na to, že má nejistota je to, co stojí nejenom za mentální anorexií, ale také za celou řadu mých jiných stavů. Už několik let se totiž potýkám s obscesivním chováním, které mělo za celou dobu spoustu různých podob :) Nejdřív jsem se bála toho, že jsem nezamkla dveře, nevypnula plyn, nezavřela okno, nevypnula počítač...a bála jsem se, že nás někdo vykrade, byt vybouchne, vyhoří...bála jsem se, že se stane něco někomu mně blízkému, že někomu ublížím. Byla jsem schopná se několikrát vrátit, abych zkontrolovala, že je vše tak, jak má být a přestože jsem to viděla na vlastní oči, stejně ve mně zůstal pocit nejistoty... Potom jsem se bála zvracení(!). Dlouho jsem sedávala a vlastně dodnes většinou sedávám v přednáškové místnosti blízko dvěřím, na kraji abych mohla kdykoli odejít - kdyby mi bylo náhodou zle. Bála jsem se dlouhou dobu jezdit autobusem. Takže problém pro mě byly třeba i výluky vlaku! Nicméně - v úterý jsem se ale překonala a vydala jsem se na několikahodinovou cestu a bylo to naprosto v pořádku! Byla jsem šťastná, že se mi to povedlo překonat. Myslím, že s cestováním autobusem už nebudu mít problém! :) Bála jsem se cestovat vlakem proti směru jízdy - což už jsem nedávno taky překonala :) V současné době se tento můj všudypřítomný strach transformoval do jiné podoby - bojím se kontaminace, infekce...proto si velmi často myji ruce. Ano i s tím se snažím bojovat...zatím se to však ne vždy daří, ale já věřím tomu, že to zlomím.
Říkala jsem panu doktorovi o přejídání, o tom, jak se cítím...že mi jídlo prostě chutná, že když se přejím, tak se cítím sytá a fyzicky uspokojená a že je mi dobře...že zmizí ten odporný pocit hladu a mně přestanou obtěžovat myšlenky na jídlo:) A poté se najím až pocítím hlad. A díky němu jsem přišla na to, že tak nějak by to mělo být!!! Nemám na mysli vyloženě to přejídání jako spíš to, že jídlo slouží k uspokojení fyzických potřeb, takže to je v pořádku :) Díky našemu včerejšímu rozhovoru jsem zjistila, že z toho přejídání vlastně nemusím mít takový strach:) Jako bych víc začala sama sobě věřit, že zvládnu přestat až už nebude potřeba přibírat :)))!

Od soboty jsem se nepřejedla :) Opakuji si často, že jím proto, abych žila. Nežiju proto, abych jedla. Dneska jsem sice posnídala bonbonky(poprvé za poslední týden)...měla jsem na ně chuť, tak jsem si je prostě dovolila :), nebudu si je odpírat:) Jinak paní nutriční je momentálně nemocná, takže jsem své sezení tento týden neměla a upřímně mě to docela mrzelo!

Jinak mi začínají být těsnější kalhoty - velikost 32. Nemám z toho úplně příjemný pocit...tak jo - upřímně? Je to hrozné :D!! Asi nikdy jsem si nekupovala oblečení z toho důvodu, že by mi bylo těsné! (Když jsem rostla, tak mi bylo krátké, ale to byla poněkud jiná situace :)) Přemýšlím, že si půjdu koupit nějaké krásné a úžasné 34, pak bych třeba mohla mít radost z toho, že mi budou sedět a budu je moct nosit... :D A nebo taky ne :DD

Jdu se podívat, jak se daří vám! :)

Tentokrát dva pozitivní seznamy :)

Ahoj holky!

Je tady neděle, takže vás jdu opět otravovat se svým pozitivním seznamem :D Hrozně moc mě těší, že je taky děláte! :)) Myslím, že je důležité uvědomovat si, co se nám daří a v čem jsme skvělé! (negativních hrůz a katastrof je všude kolem nás už dost)

• udělaly jsme s kamarádkami sleep over! A bylo to naprosto skvělé! Hodně jsme si povídaly, koukaly na fotky. I když ne všechna témata mi byla blízká, mám hroznou radost, že jsem je mohla vyslechnout. Někdo prostě rád povídá, jiný rád poslouchá :) Podívala jsem se na krásné fotky. Mám z toho naprosto nefalšovanou radost!:D
• koupila jsem si dva laky, papuče, batoh, do kterého jsem se zamilovala a skvělé tričko :) velikost 36 do kterého budu muset ještě zkrásnět :))
• mám vzorky k diplomové práci
• přemohla jsem lenost a začala psát diplomovou práci
• byla jsem na terapii u nutriční, psycholožky i pana doktora :) U paní nutriční i paní psycholožky jsem byla pochválena!! :)...jsem ráda chválena :DDD
• maminka mi dovolila trošku cvičit - toho si moc vážím!:)
• od paní psycholožky jsem dostala knížečku s afirmacemi!! :)) To mě hodně potěšilo!
• uvědomila jsem si spoustu nových věcí a opravdu hezky jsem si popovídala s maminkou:)

Rozhodla jsem se, že si dneska udělám speciální pozitivní seznam pro jídlo :D Protože je toho víc :))

• bonbony jsem za poslední týden posnídala jen jednou (!)
• dvakrát jsem se OPRAVDU přejedla a v podstatě z toho neměla výčitky :) Pokud by vás zajímalo, jak takové moje opravdové přejezení vypadalo, tak ve čtvrtek jsem po obědě spořádala celou krabici zapékaného musli :D (bylo to sakra dobré!!!) A v sobotu taky po obědě jsem spořádala 4 velké cookies, 6 čokoládových tyčinek a asi 10 čokoládových bonbónů
• poprvé v životě jsem upekla a jedla makovec
• jedla jsem po dlouhé době jablko :D (pro normální lidi normální věc, já ovoce ale běžně nejím a konkrétně jablkům jsem se vyhýbala, protože jsou hladová :D )
• včera jsem měla dopolední svačinku
• můj dnešní oběd by se mohl jmenovat tři noční můry anorektiček: vepřové maso, knedlíky a omáčka :D (knedlíky ani omáčky jsem neměla ráda už před anorexií...ale tak dalo se to sníst...)A samozřejmě polévka - vývar s nudlemi...

Pokud to mám shrnout, byl to naprosto úžasný týden!! Skvěle jsem si ho užila! Prostě byl takový plný všeho možného:)) Byl takový, jaký život normálně je:))

Jak jste se měly vy?

Návštěva nutriční, sežraná krabice musli :D a moje odměny

Návštěva v nutriční poradně

U paní nutriční to bylo opět fajn :) Jako cíl pro příště jsem si dala zařadit dopolední svačinu - tvarohový dezert nebo jogurt :) Druhý úkol byl dát si na snídani dva celozrnné chleby s nutellou :) Tento úkol jsem splnila už včera a nesnědla jsem dva chleby, ale tři, protože dva mi přišly málo :D Možná si myslíte, že je to prapodivný úkol :D, ale my jsme se právě bavily o tom, že jsem pečivo(kromě sladkého :D) docela dlouho nekupovala...a nedávno jsem si koupila půl chleba ale nebyla jsem schopna ho sníst! A ještě než jsem k ní v úterý šla, jsem si koupila další:)) A kdoví, jak by to s ním dopadlo, kdybych nedostala tenhle úkol:)

A ještě budu do příště monitorovat svůj denní příjem ZERO nebo Coly Light, Kofoly bez cukru,Pepsi light prostě všech těchto skvělých "mňamek" :D Nicméně většinou vypiju dva litry...což je samozřejmě moc! Příští týden si budeme povídat právě o těchto nápojích. Říkala, že si pro mě nachystá přednášku:D Docela se na to těším! Vím, že to není nic zdraví prospěšného, ale třeba když spolu probereme všechny negativní důsledky, bude se mi toho snadněji vzdávat.

Je pátek a tento týden jsem bonbony posnídala jenom jednou :) A to proto, že jsem se prostě rozhodla, že si je na snídani dopřeju:) Kupuju je v Kauflandu :) Takže jsem se tam vydala ve středu ráno pár minut poté, co otevřeli. Přede mnou ve frontě stála nějaká paní a kupovala si jedinou věc - pivo. Chápete jak jsem se cítila...tak trochu jako ona. Hrůza. Nevím, jestli to pivo potřebovala pár minut po sedmé, já jsem ty bonbony nepotřebovala a rozhodla jsem se, že ani potřebovat nebudu. Ale byla jsem statečná - snědla jsem je :D Nicméně mi tahle příhoda na ně tak trošku vzala chuť...Takže bonbony na snídani - občas, proč ne :) Nebudu si nic zakazovat:)

Paní nutriční mi už několikrát navrhovala, ať si zkusím dát slanou snídani :) Těšila jsem se, že dneska splním další úkol, ale bohužel když jsem nastoupila do vlaku, zjistila jsem, že jsem si koupila housku se sýrem, který nejím :( Mně to bylo normálně líto!!! :D V tašce jsem měla už jenom bílou belgickou čokoládu, tak jsem si dala tu. Paradoxní je, že taková milovnice sladkých snídaní a sladkostí obecně jako já, ji jíst nechtěla :D A upřímně? ŠTVE MĚ TO! Zkrátka jsem si chtěla dát něco normálního. Na druhou stranu vím, že jsem udělala dobře, že jsem ji snědla. Měla jsem totiž hlad, takže to bylo menší zlo než kdybych dvě hodiny hladověla :)

Další přejezení a moje odměny

Tak. Včera se mi to stalo zase - přejedla jsem se :D Po obědě jsem napadla a sežrala celou krabici zapékaného čokoládového musli (350g) :D A víte, co je na tom to nejlepší? Neměla jsem skoro žádné výčitky :) Naopak - to musli bylo skvělé a hrozně mi chutnalo :D Cítila jsem se potom krásně sytá a spokojená...no ještě aby ne :D Moje hlavní obava byla ale taková, abych si nějak neroztáhla žaludek a potom až dosmrti netrpěla pocitem hladu, protože ten já od jisté doby těžko snáším :D Zkrátka bych nechtěla, aby se to stalo pravidlem :) A hlad? Ten jsem začala pociťovat až dneska ráno :))

Příjemné bylo taky to, že jsem pak měla spoustu energie( ještě aby ne :D), trošku jsem si zacvičila(ani ne třičtvrtě hodinku :)), a pak jsem se vydala do města na nákupy :)) Už v úterý jsem se zamilovala do jednoho úžasného batohu!! Tak jsem si ho koupila jako odměnu za další kilo, které přiberu:) A po dlouhé době jsem měla náladu i na nákup oblečení! V H&M jsem si koupila tričko, které se mi hrozně líbilo - je totiž s obrázkem kočky a těm já neodolám :) Zvolila jsem naschvál velikost 36 (na vysvětlenou: v současné době obleču džíny velikosti 32 a má horní část těla byla vždy drobnější než ta spodní:) ), takže do něj budu potřebovat ještě pár kg zkrásnět :))), jak krásně říká lszan :)

Nemám ráda sportovní módu a batoh jsem nenosila ani nepamatuju :D Ale tomuhle jsem opravdu nedokázala odolat :))

 



　

　

　

　

Mějme se rády a příjmejme se takové jaké jsme!!!! :)

Ahoj holky! :))

Minulý týden jsem dostala od paní psycholožky úkol :) - v průběhu toho týdne vyhodnotit to, co mám na svém životě ráda. To, s čím jsem spokojená...Zkrátka to, co bych neměnila. Upřímně řečeno jsem nad tím začala přemýšlet teprve před několika dny :D (no dobře, možná včera... :D)

• rodina - miluju je všechny :) Vím, že nic není perfektní a naprosto dokonalé a všichni máme své chyby...a proto se všechny snažím všechny respektovat a chápat jako osobnosti.
• své dvě kamarádky a jednoho kamaráda (no dobře, moc jich není :D...ale přeci nejde o kvantitu ale kvalitu :D
• studentský život. Nejsem člověk, který by vyrážel na party sotva z jedné došel, jsem spíš pravý opak :D Mám tím na mysli své bydlení na koleji, chození do knihovny, do laboratoře, na přednášky, bezstarostnost, možnost dělat chyby :)
• bezdětnost (v poslední době mě napadá čím dál častěji, že děti možná vůbec chtít mít nebudu a v současné době jsem opravdu šťastná, že je nemám)
• nezávislost. Miluju, že jsem nezávislá - co se týče citové stránky, co se týče materiální oblasti - stále mě zabezbečují rodiče, kterým jsem za to velmi vděčná.
• cílevědomost
• to, že se snažím být pozitivní
• že umím upéct skvělý koláč a že mě pečení hrozně baví
• myslím, že jsem milá
• občas mám originální nápady - daří se mi vybírat hezké dárky k narozeninám, Vánocům:)
• to že mám ráda originalitu, nevadí mi se lišit, naopak jsem za to ráda
• líbí se mi jíst jako normální lidi(!!!) :) Baví mě to :D

Určitě bych ještě na něco přišla:D Ale celkově jsem zjistila hodně zajímavou věc:) Je jen málo věcí, se kterými jsem opravdu nespokojená :) A co se týká těchto věcí - uvědomuji si, že bych na tom mohla být i mnohem hůř:)) Příklad? Nelíbí se mi třeba moje nohy...na druhou stranu vím, že by mohly vypadat ještě mnohem hůř :D Jsou i ženy, jejichž nohy se mi líbí ještě míň než moje vlastní...ale žijí normálním životem, neřeší je...a v životě jsem je neslyšela, že by si na ně stěžovaly :)) Myslím, že jsou šťastné :)!
Nebo třeba můj zevnějšek obecně - samozřejmě, že je co zlepšovat...vždycky je co zlepšovat :D Ale proč bych to sakra dělala?! :D (Dobře, přiznávám - možná už mi přeskočilo :D )Zkrátka vím, že všechno je otázkou náhledu:) Kdybych si já měla volit mezi hubeným klukem, svalovcem a klukem, který je takový řekněme statnější(ne obézní :D):) - vyberu si toho statnějšího. Svalovec a hubeňour by vždy zůstali za ním:)
Další věc: moje prezentace - nemám ráda svůj projev před ostatními lidmi. Přičemž objektivně vím, že to není žádná hrůza:D a dokonce jsem za něj byla pochválena.

Zkrátka hledat na sobě chyby, trápit se jimi a nenávidět se je podstatně jednodušší než se prostě přijmout takové jaké jsme!!! :) Takže se příjmejme a mějme se rády!

Je tohle už přejídání? + můj dnešní jídelníček

Ahoj holky! :) Doufám, že váš dnešní den je podstatně lepší než ten můj :D Dneska zažívám zase jeden náladový propad...tak snad se z toho brzo seberu:) Teď bych si chtěla vylít své anorektické srdce :D

Momentálně mě totiž hodně trápí výčitky a bolí břicho. A důvod tohodle mého "neštěstí" ? Ráno jsem zase pekla koláč:) A na odpolení svačinu jsem si dala čtvrt dortové formy. Nejde o množství obecně:)) To mi nevadí...jde o množství, které jsem snědla na svačinu...Mám přibrat, vím to. Jenomže já mám hrozný strach z toho, že se začnu přejídat! Vždyť já už to vlastně asi dělám, ne? :D Je tohle už přejídání?

Už jsem byla tak zoufalá, že mě dokonce napadlo, že od teď už budu jíst jenom věci, které jsou pro mě bezpečné a eliminuju ty, kterými se mi už podařilo přejíst - zapékané musli, koláče, bonbony. Nechápu, proč musím jít z extrému do extrému!? Od čtvrtka jsem doma a ten koláč jsem pekla čtyřikrát! Chtěla bych jíst a žít střídmě a moc se mi to nedaří. Chtěla bych umět otevřít si čokoládu a sníst jenom půlku, nezvalit ji celou na posezení...

Tak mě napadlo, že si dám ohledně jídla nějaké cíle...vlastně mám jenom dva :D :

• snídat normální snídací :D potraviny (to se mi povedlo i dneska:) ), občas posnídám i bonbony, když na ně budu mít chuť:) Nechci si to zakazovat...
• nepřejídat se (!!!!) - vlastně mám uvnitř sebe velký rozkol. Na jednu stranu si říkám "sněz na co příjdeš a užívej si toho, že máš přibrat :D" na druhou stranu "když se přejíš dneska, přejíš se i zítra a budeš se přejídat až do smrti a nikdy se toho nesbavíš!!!"

Můj dnešní jídelníček:

Snídaně: čtvrt dortové formy jablkového drobenkového koláče
Oběd: tuňák se zeleninou a celozrnnými těstovinami, klínek koláče
Svačina: čtvrt dortové formy jablkového drobenkového koláče
Večeře: zelenina (je mi těžko...)

Mějte krásný večer!!! :)

Pozitivní seznam + dnešní jídelníček

Pozitivní seznam

• za svůj největší úspěch uplynulého týdne považuji to, že jsem dneska ráno dokázala odolat bonbonům :))))))! Nebylo to jen tak...vydala jsem se totiž pro ně do obchodu:D A stála před regálem s bonbony asi 20 minut(!!)...Nejdřív jsem přemýšlela, že je prostě zkusím nahradit jinými bonbony nebo sladkostmi :)) A nakonec jsem se ale rozhodla, že posnídám normálně :)) Jsem na sebe tak hrozně pyšná!!!! :D Fakt z toho mám radost :)
• tento týden jsem opět dvakrát upekla svůj milovaný koláč :) (jednou jsem snědla polovinu koláčové formy, podruhé třičtvrtě - naštěstí ne najednou :D ) Je naproto geniální :))
• nezapomněla jsem na MDŽ :D Mamce jsem koupila oblíbenou čokoládu a uvařila jsem její oblíbené kuřecí řízky s bramborem a zeleninou, taťkovi jsem koupila čerstvou bagetku ke snídani a noviny
• taťka mi k MDŽ koupil milované bonbony :) Bylo to milé! Mimo to mi pověsil na zeď kalendář :)))
• byla jsem na terapii a opět jsme pokročili (z toho mám taky velkou radost! Je opravdu skvělé uvědomit si věci, o kterých jsem je tušila:) )
• byla jsem v knihovně a mluvila se svým kamarádem! Uvědomila jsem si, jak je skvělé neizolovat se! Určitě spolu někam zajdeme:)
• přemohla jsem svou lenost a zametla a vytřela pokoj :)) + chodbu
• daří se mi už několik dní nahrazovat ZERO za Kofolu bez cukru :) Je slazená stevií a je moc dobrá!
• v laboratoři se mi sice nedařilo, nicméně i přesto mě to posune dál :))
• viděla jsem babičku
• byla jsem s rodiči na obědě v restauraci! Dala jsem si rizoto s kuřecím masem a zeleninou a bylo fakt úžasné!!! :)
• dokážu sníst dvě porce masa denně! Na tom jsem se domluvila s nutriční:)

A jaké jsou vaše položky na pozitivním seznamu? :)) Pochlubte se! Moc mě baví sledovat vaše pokroky! Jste úžasné!!! :)

Můj dnešní jídelníček:

Snídaně: tři klíny mého milovaného koláče (přes čtvrt dortové formy :) )
Oběd: Rizoto s kuřecím masem a zeleninou
Svačina: belgická čokoláda (75g)
Večeře: tuňák ve vlastní šťávě se zeleninou

Dnešní vážení, moje myšlenky a pocity

Dneska ráno proběhlo vážení: 46,9 kg :/ Upřímně - v Brně zkrátka nezvládám jíst tak, abych přibírala, zatímco doma mi to jde :) Jak už jsem psala, je to tím, že v Brně jsem vystavena nejistotě, stresu. Což nejsou výmluvy, ale pravda. Nicméně bych s tím měla opravdu něco dělat - buď tam budu trávit méně času, což by tak úplně asi nešlo...anebo přidám na jídle i navzdory veškeré nejistotě, která můj samostatný život doprovází.

Když to srovnám se svou nejnižší váhou, cítím se líp!!! Cítím se mnohem lépe, mám více energie a myslím, že i lépe vypadám:)) Víc mi to sluší. Stále afirmuji, což má na mě taky určitě pozitivní vliv. Nicméně - žádný dramatický rozdíl na své postavě nevidím - snad jen ten, že mi už tolik nelezou žebra, což je samozřejmě super! :))

Víte co mě napadlo? Už jsem psala o tom, že když jsem byla malá, tak jsem své rodiče naprosto respektovala a všechno, co řekli pro mě bylo svaté. Naprosto nekriticky jsem přejímala jejich názory. Když mě za něco kritizovali, nebrala jsem to jako subjektivní názor, ale jako fakt. Proto mě napadá, jaký na mě má vliv když mi teď mamka něco řekne nebo vytkne? Není to tak áhodoou pořád?!
Ona si totiž stále myslí, že by bylo nejlepší, kdyby mě tehdy hospitalizovali. A prostě mi příliš nevěří. Upřímně - po všech těch lžích, které jsem vyslovila, se jí ani při nejmenším nedivím. Ale napadlo mě...co když je to tak, že mě tou svou skepsí k mojí léčbě a mému psychickému stavu nechtěně "sráží"? Co když ještě stále beru jejich názor jako fakt a tím, že si vyslechnu, že jsem měla nastoupit na hospitalizaci...se opravdu začnu cítit tak, že jsem na hospitalizaci měla nastoupit?

Co si o tom myslíte? Zní to moc vykonstruovaně? Mně to totiž dává smysl! Dneska jsem ji poprosila, aby mi takové věci neříkala. Ale že si je klidně může myslet :))

Všechny možné terapie o:)

Ahoj holky :) Chci se omluvit, že jsem nebyla příliš aktivní v komentování vašich článků! (Okamžitě to napravím:)!) Tento týden jsem trávila čas hlavně v laboratoři, ve škole, na psychoterapiích, čtením a přemýšlením :) Tento článek bude takové shrnutí terapií, které jsem absolvovala v týdnu:) Myslím, že jsem ušla zase kus cesty a jsem za to opravdu neskutečně ráda. Je skvělé na sobě pracovat! Hlavně v posledních dnech jsem opravdu vděčná za to, že jsem nakonec do nemocnice nenastoupila! Kromě toho, že jsem obklopena lidmi, které mám opravdu ráda, chodím na terapii a myslím, že dělám pokroky, papám co chci a jsem opravdu ráda, že jsem "na svobodě". Můžu dále studovat, chodit do laboratoře, chodit se procházet, užívat si toho úžasného skorojarního počasí :)) Prostě si teď tak nějak víc vážím věcí, které jsem brala jako samozřejmost...

Návštěva nutriční terapeutky

Už jsem přišla na to, proč se mi nedaří vyhodit bonbony ze svého jídelníčku jednou provždy :D Já se na ně vždycky hrozně těším. Je to věc, která mi momentálně přináší do života nejvíc potěšení. (což zní asi pateticky, ale je to fakt - což je dost smutné :D ). A tím, že bych je odbourala, bych odbourala i ty velmi příjemné okamžiky, které mám s jejich konzumací spojené...Do příště bych se měla snažit začít snídat normální věci. Vím, že když budu chtít, tak to dokážu...problém je v tom, že momentálně se mi příliš nechce.

V souvislosti s mým téměř patologickým vztahem k bonbonům jsem si měla napsat seznam aktivit, které mě baví, které mě těší, dělám je ráda...a každý týden minimálně jednu zkusit:)

Můj seznam:
návštěva kina
nějaká činnost v laboratořisleep over s kamarádkami :)
dočíst brožurku pro otce a partnery:)
podívat se na nějaký filmupéct koláč
uvařit něco nového
splnit další úkol ze svépomocného manuálu
nalakovat si nehty
přečíst další kapitolu z knížky Miluj svůj život
vytřít podlahu
I když upřímně nic z toho mě nebaví tak, jak pojídání bonbonů :D To je hrozné! Zatím jsme se domluvily na deseti návštěvách, deseti týdnech - dvou měsících.

Do té doby bych chtěla vážit 52 kg, chtěla bych rozšířit škálu potravin, které jím:), minimálně 1x týdně se najíst v kantýně nebo menze(může být i polívka), chtěla bych do té doby umět vzít si něco k jídlu, když mám hlad i když to není v době, kdy bych měla jíst.

Návštěva psycholožky

Ve středu jsem absolvovala první návštěvu paní psycholožky v Anabell. Působila na mě velmi příjemně, byla milá:) Bavily jsme se hlavně o tom, na čem bych chtěla pracovat, čeho bych chtěla dostáhnout, co mě trápí. Pokud bych to měla shrnout - chtěla bych si vážit sebe samé, mít se ráda, akceptovat se taková, jaká jsem, vědět, v čem jsem dobrá a umět toho využít, být sebevědomá, nelpět tolik na váze a vzhledu. Domluvily jsme se na 10 sezeních s tím, že následně uvidíme. Upozornila mě na to, že její terapie se může krýt s terapií, kterou mi poskytuje pan doktor v rámci psychoterapie. Což mě osobně momentálně příliš netrápí, takže i nadále budu chodit k oběma a pokud by se to ukázalo jako problém - začnu to nějakým způsobem řešit. Dostala jsem na příště domácí úkol - popřemýšlet, co se mi na mém životě líbí a co bych neměnila :)) Příští týden ve středu se uvidíme znovu:)

Druhá psychoterapie

Včera jsem byla podruhé na psychoterapii...Domluvili jsme se s panem doktorem na tom, jak to bude probíhat. Teď budu mít 3-4 sezení, které budeme věnovat mně, a následná sezení se budeme věnovat tomu, abych se měla ráda, akceptovala se taková, jaká jsem a abych získala jistotu. S oběma budu tedy pracovat v podstatě na témže, nicméně ze včerejší terapie mám pocit, že se nejdříve bude potřeba zaměřit na vztahy, které mám s blízkými.

Byla jsem upozorněna na to, že zřejmě nastane situace, kdy mi v průběhu terapie bude hůře než napočátku. Což mi nevadí, tak nějak s tím počítám. Už včerejší terapie pro mě byla docela náročná :D Víte, je hrozně zajímavé to, že máte pocit vnitřního smíření s nějakou událostí, ale když o ní máte mluvit nahlas, je to mnohem těžší než by se dalo předpokládat. První polovinu jsem byla v klidu, usměvavá jako vždycky...když ale došlo na vztah s mamkou, začalo mi to být nepříjemné a posmutněla jsem. Řekl mi, že se na ni zlobím. (nebo možná se mě na to ptal) Nicméně měl nejspíš pravdu...Opravdu se na ni zlobím. Zlobím se na ni, protože mě tak často kritizovala, protože jsem se musela tak snažit, aby mě měla ráda a proto, abych se jí něčím zavděčila. Zlobím se na ni proto, že v určité době věnovala svou pozornost spíše sestře než mě. (I když vím, že se snažila projevovat dostatečný zájem i o mě!) Zlobím se na ni i proto, že spoustu vlastností, které mám a nemám je na sobě ráda, mám po ní. Jsem úzkostlivá, kritická, perfekcionistická, věčně pochybující, nejistá. Zlobím se na ni a není mi příjemné, že to dělám.

Druhé téma byl vztah s mou sestrou. Při probírání tohoto tématu jsem se rozbrečela. Cítila jsem smutek a lítost, dost možná jsem se cítila i ukřivděná. Je hrozné cítit tohle k někomu, koho zároveň ale milujete, přejete mu, aby byl šťastný, spokojený a aby se mu dařilo. Neviním ji z toho, že jsem onemocněla, úplně stačí to, že se z toho viní ona sama...z toho je mi taky hrozně smutno.

Jsme každá jiná a vždycky jsme byly. V dětství jsme měly docela problém spolu vyjít - hodně jsme se hádaly, dělaly si naschvály, určitě jsme spolu i soupeřily. Těžko říct, jestli to bylo v rámci takových těch klasických sourozeneckých vztahů. Dokonce mám ten pocit, že jsem ji neměla příliš ráda. V posledních letech se ale náš vztah velmi změnil. Obě studujeme univerzitu. Každá jinou, každá jsme v jiném městě a pohromadě trávíme mnohem méně času, což se na našem společném vztahu určitě taky odrazilo. Miluji ji a vím, že je dobrý člověk. Přesto jsme naprosto odlišné a i v současné době mezi námi dochází k nedorozuměním. Co mi na sestře nejvíc vadí je způsob, jakým reaguje. Jsem člověk, který je tichý, klidný, nemá rád konflikty, snaží se jim vyhýbat. Myslím, že jsem a snažím se být milá:) Sestra je cholerik, je pro mě špatně čitelná. Reaguje totiž občas dost nevyzpytatelně, pro mě nepochopitelně, mnohdy nepřiměřeně podnětu až agresivně. A mně potom taková její reakce mrzí. Nicméně se to snažím akceptovat jako její povahový rys, jako fakt se kterým nic neudělám.

Na vztah k taťkovi se ještě nedostalo :D Ale stejně mě to přimělo k tomu, abych se nad tím zamyslela! (A to se mi právě na těch terapiích líbí! Je to podnětné! Přinutí vás to přemýšlet) Na to se třeba budu moct těšit příště :D Zajímavé je, že se zlobím na mamku, přitom ten, kdo svou pozornost věnoval sestře především byl právě můj taťka. Když nad tím tak přemýšlím zjišťuji, že se to netýkalo jenom modelingu, kterému se v posledních letech věnuje doma většina pozornosti, týkalo se to i sportu a především sportu, kterému se sestra věnovala závodně několik let. Já díky svým zájmům, které byly od těch jeho naprosto odlišné jsem byla tak nějak tolerována. Ale pouze v málo věcech, které jsem dělala jsem byla z jeho strany nějak aktivněji podporována. Teď se mě třeba zeptá, co v Brně nebo co ve škole a tak...ale necítím z toho opravdový zájem, nadšení pro věc, takovou podporu jakou vyjadřuje mojí sestře. Co se týká sestry - tatínek jezdí na přehlídky, na nejrůznější castingy, jezdil na zápasy, fandí společně jednomu fotbalovému tým, sledují spolu fotbal, chodí společně na fotbalové zápasy. Zkrátka toho s taťkou nemám zdaleka tolik společného jako sestra. Navíc si jsou docela podobní, i co se týká charakterových rysů. Kdežto já mám povahově blíže spíše k mamce.

Mimo vztahy jsme probírali to, co pro mě znamená porucha příjmu potravy. Je to jistota, stabilita. Jsem člověk, který je konzervativní, mám ráda jistotu, ráda se ve věcech orientuji. Jenomže okolní svět pro mě není tak snadno čitelný, velmi často se vyskytuji v situacích, kdy si nevím rady, kdy si nejsem jistá. A přesně tohle mi pomáhá anorexie vykompenzovat. Takže doufám, že když získám potřebnou sebejistotu - přestanu anorexii potřebovat. Navíc jsem zjistila, že to naprosto odpovídá i jiné skutečnosti - a to, že doma jím více než když jsem v Brně. Doma se cítím jistá, v bezpečí! Doma nejsem vystavována žádné nejistotě, žádným stresům, zkrátka ničemu takovému. V Brně jsem vystavena životu, tak jak příjde. Tam žiju sama za sebe, jsem svým vlastním pánem, mám zodpovědnost za to, co dělám. Je to mnohem náročnější a mnohem méně jisté. Což je zřejmě taky důvod, proč nejsem v Brně moc ráda! Proč ne moc dobře snáším přejezd do Brna, zatímco domů se těším!

Občas se mi stane, že myslím na budoucnost a vůbec nevím, co bych chtěla a jak přesně bych si ji představovala. Děsí mě to...Stresuje mě nejistota vlastní budoucnosti, stresuje mě to, že příští rok budu zřejmě státnicovat a vůbec nevím, co bych chtěla dělat. A ke všemu mám pocit, že vůbec nic neumím!

Narazili jsme s panem doktorem tedy na pár bolavých míst - vztahy, vztahy, vztahy :D, které budeme nějakým způsobem asi řešit. Říkal, že to nebude terapie mentální anorexie jako taková, ale že na to půjdeme od lesa :)) Ptala jsem se ho, jestli je v mém případě terapie nutná a on řekl, že bych přežila i bez ní :D

Jablkový drobenkový koláč - nejgeniálnější dezert všech dob :D

Ahoj holky :) Dneska jsem si pro vás připravila fotorecept na můj nejoblíbenější koláč! Pekla jsem ho o víkendu a dokonce dvakrát, protože jeden nikdy nestačí :D Je naprosto úžasný, nejlepší a geniální a jsem schopna ho jíst v opravdu velkém množství, takže na mém blogu nesmí rozhodně chybět! A mimo všechny výše zmíněné superlativy je velmi jednoduchý na přípravu:)

DROBENKA

250g polohrubé mouky
160g Hery
100-120g moučkového cukru
1 žloutek
½ balíčku prášku do pečiva

 

 



Vytvoříme drobenku, kterou rozdělíme na polovinu. Jednu polovinu vsypeme do vymazané koláčové formy( průměr 23 cm) a stlačíme ji. Druhou polovinu použijeme jako drobenku a posypeme jí koláč na závěr.

TVAROHOVÁ NÁDIVKA

250g měkkého tvarohu
1 vejce
2 lžičky vanilkového cukru
3 lžíce krupicového cukru

Smícháme a rovnoměrně jí pokryjeme korpus :)

JABLKOVÁ NÁDIVKA

600g jablek
3 lžíce krupicového cukru
1 lžíce vanilkového pudinku
mletá skořice
rozinky?

Opět smícháme a rovnoměrně rozložíme na tvarohovou nádivku. Na závěr posypeme drobenkou:) Pečeme v předhřáté troubě při 200 stupních :)

 

 

 

Přeji vám dobrou chuť!



UPOZORNĚNÍ: NEBEZPEČNĚ DOBRÉ!!!!! :D :D :D

   
 

 

Proč jsem onemocněla?

Když jsem byla ve středu na psychoterapii ptal se mě pan doktor proč jsem onemocněla. Řekla jsem mu, že to opravdu nevím:), což ale nebyla tak úplně pravda :D Nikdy jsem si to ale neposkládala tak úplně dohromady...až teď...je to dlouhé a nudné, za což se omlouvám, ale je to nutné :)) Je zde také spousta "možná", protože si většinou nejsem jistá tím, jestli a jaký vliv co mělo :) A ještě bych chtěla zdůraznit to, že své rodiče miluju a mrzelo by mě, kdyby se tady náhodou vyskytla nějaká negativní poznámka na jejich jméno :) Vím, že mě milují a vychovali mě a chovali se ke mně vždy tak, jak nejlépe uměli:) Všechno, co popisuju je subjektivní...není to objektivní záznam skutečností :))
 

Dětství

Uvědomila jsem si, že velmi těžce nesu kritiku. Respektive považuju za kritiku v podstatě všechno, co je na mou adresu řečeno :D Jsem velmi vztahovačná. Neadekvátně na ni reaguju hlavně v případě, že byla řečena mamkou. Možná mám pocit, že cokoli udělám jí nebude dost dobré. Možná, že je to nějaká "obranná reakce", kterou jsem si v průběhu svého života vyvinula vůči mamčině poměrně časté kritice. Možná jsem právě díky tomu získala pocit, že bych měla být perfektní, nejlepší. Možná jsem si myslela, že právě díky časté kritice je to ona, kdo chce, abych byla perfektní.

Ke svým rodičům jsem vždycky vzhlížela, respektovala je. Vždy to pro mě byly autority. Nikdy jsem o nich nepochybovala a cokoli udělali nebo řekli bylo v mých očích správné a absolutní. Je tedy možné, že jakoukoli kritiku jsem přijímala jako fakt. Ne jako názor, ale jako skutečnost. To zřejmě vedlo k tomu, že jsem si byla vědoma spíše svých chyb než kladných vlastností.

Neúspěch v soutěži krásy a rozchod

Mentální anorexie u mně propukla v době, která pro mě byla psychicky hodně náročná. A podílela se na ni celá řada nejrůznějších okolností. Pokud je mám vzít chronologicky, tak prvním faktorem byl neúspěch v soutěži krásy. Nepostoupila jsem tehdy z castingu do dalšího kola. Nemyslím si, že by to mělo něco společného s mým vzhledem jako spíš s mou nepříliš dobrou schopností sebeprezentace. Nicméně v té době jsem hledala i viníka v mé vizáži. Staly se jím má stehna.

O pár měsíců později jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem a díky tomu jsem měla ve svém životě více času a prostoru. Rozhodla jsem se, že začnu dělat něco pro sebe a pro své zdraví...ale hlavně jsem se rozhodla, že budu pracovat na svých nohách a dovedu je k dokonalosti!

Kromě toho, že jsem měla díky rozchodu více času, jsem přišla o přítele - o jeho lásku. O lásku, kterou mi dával a kterou jsem já sama po rozchodu nebyla schopna nahradit. Přišla jsem i o pozornost, kterou mi věnoval. A v mém životě byl najednou deficit lásky a pozornosti.

V té době se v modelingu dařilo mé sestře. To, jakým způsobem se stravovala se pro mě stalo inspirací, odtud pochází můj zájem o zdravou výživu. Zřejmě jsem si podvědomě myslela, že když se budu stravovat (a nejen stravovat - uvědomila jsem si, že jsem ji napodobovala v mnoha ohledech) jako ona, budu stejně úspěšná jako ona. K ničemu takovému pochopitelně nedošlo. Naopak byly mezi námi velmi časté konflikty, protože sestra nesnášela, když jsem ji kopírovala.
Sestra byla čím dál úspěšnější. Vždycky jsem jí to přála a podporovala jsem ji, jak jen jsem mohla. Miluju ji:) Ale mrzelo mě, že se doma veškerá pozornost obracela na modeling a její úspěchy. Což zřejmě mělo vliv na to, že můj život vypadal v porovnání s jejím mnohem bezcenější než ve skutečnosti byl. Navíc modeling to byla oblast, ve které já jsem zcela evidentně neuspěla.

Co tedy vedlo k tomu, že jsem onemocněla?

Nejpodstatnější je to, že jsem neměla ráda sebe samou, byla jsem nesebevědomá, nevážila jsem si sebe samé, neuměla jsem se ocenit zřejmě v souvislosti s častou kritikou a pocitem, že bych měla být stejně perfektní jako mí rodiče, což se mi nikdy nemohlo povést, protože perfektní nebyli ani oni, jenomže to jsem neviděla:) Kdybych se měla ráda, nejspíš bych neonemocněla.

Díky tomu, že jsem se neměla ráda jsem nebyla schopná po rozchodu nahradit deficit lásky a pozornosti, kterou jsem měla, když jsem byla zadaná. Anorexie byla nejspíš neúmyslný způsob, jakým jsem poutala pozornost svých rodičů, kteří ji v té době věnovali ve větší míře sestře.

Navíc jsem konzervativní člověk, který má rád jistotu. Ráda se ve věcech orientuju a mám v nich ráda jasno. Možná, že tím, že jsem si "vypěstovala" anorexii jsem získala vnitřní pocit stability a jistoty, který mi v tehdejším životě chyběl.

Pozitivní seznam za uplynulý týden

Co se dá dělat...už je to tady zase :D :D :D

• rozhodla jsem se, že tu mrchu porazím ambulantně :D, odmítla jsem hospitalizaci
• byla jsem u nutriční a psychoterapeuta
• miluju svého psychoterapeuta (:DDDD vtip :)) ), ale je hrozně fajn!!! Už se moc těším až k němu ve středu půjdu:)
• přišla jsem na to, proč jsem onemocněla. Napsala jsem o tom a dala jsem to přečíst mamce:)
• dvakrát jsem pekla svůj milovaný koláč a povedl se! (podruhé sice moc ne, ale co už :D )
• navštívila jsem prarodiče a donesla jim koláč, měli radost:))
• pozitivně afirmuji a začíná se to v mém životě projevovat
• v laboratoři se mi příliš nedařilo, ale nevzdávám to! ani jsem se z toho dosud nezbláznila :D Pokud se divíte, co je pozitivního na tom, že se mi nedařilo, tak právě to, že jsem se z toho ještě nezbláznila :D A nesu to velmi statečně :D

Vysvětlení pro všechny dosud nezasvěcené: nechlubím se, jenom se snažím přesvědčit se o tom, že mám skvělý, krásný, úžasný a plnohodnotný život :))))

Přejídání, pozitivní afirmace, váha

Ahoj holky, nejdřív bych vám všem chtěla upřímně poděkovat za podporu! Nikdy jsem nechodila na žádnou skupinovou psychoterapii...ale tak nějak bych si ji představovala :)))) Opravdu mi moc pomáháte a vaše komentáře mě upřímně těší! Jste zlaté!!

Napadlo mě napsat článek, ve kterém bych tak nějak shrnula to, jak se mi daří, jestli dělám pokroky a jaké:)

Přejezení a jak s ním bojuju

Všechny víme, že je to hrozně relativní pojem, pod kterým si každá představíme něco jiného:) Já jsem v minulosti jako přejezení vnímala situaci, kdy jsem snědla více než bych chtěla, než jsem si povolila...teď tak vnímám situaci, kdy toho sním objektivně hodně :D (například moje poslední přejezení večeře: dva rohlíky se šunkou, miska zeleniny a téměř celá krabice zapékaného musli). Jak se s tím vyrovnávám? Snažím se opakovat si, že moje tělíčko strádalo tak hrozně dlouho a že jsem mu právě dopřála to, co potřebovalo:) Snažím se si opakovat, že moje tělo si to zaslouží! Říkám si, že se miluji a přijímám sebe takovou jaká jsem :) Proč bych mu nemohla dát to, na co má chuť? o:)

Posun dobrým směrem určitě vnímám v souvislosti s tím, že když jsem se přejedla naposled nesnažila jsem se tolik omezovat a zmenšovat další hlavní jídlo:) Myslím, že to je hlavní důvod toho, proč se nepřejídám až tak často :))) Naposledy jsem se přejedla na večeři, posnídala jsem normálně...myslím, že kdybych omezila snídani, moje tělo by dopoledne cítilo nedostatek energie, večer by se přejezení opakovalo a dostala bych se do bludného kruhu. Prostě si to přejezení odpustím - dělám jakože nic:D a jedeme dál :)) Taky jsem zjistila, že se přejím jenom, když jsem doma, v Brně sice většinou mívám nakoupeno do zásoby, ale nic takového se mi tam ještě nestalo:) Určitě to bude souviset s tím, že doma jsem větší zásoby :D, ale hlavně s tím, že v Brně jsem více zaměstnaná než doma :)

Pozitivní afirmace

Snažím si je opakovat si denně a tak často, jak jen to jde. Nějaké potizivní, hezké věci o sobě, svém těle, o tom co umím...prostě různé věci, které mě zrovna napadnou. Zatím v tom nejsem příliš kreativní, takže hodně často opakuju to samé dokola :D, ale časem se to určitě zlepší:) Vycházím z knížky Miluj svůj život od Louise L. Hay...Afirmace je účinnější, když se při tom díváte do zrcadla do očí :)) Údajně prý proto, že jako dětem nám byly sdělovány negativní informace při pohledu do očí...Takže každý den poctivě pozitivně afirmuju:)) Afirmuju, když si čistím zuby - říkám si, že se miluju a přijímám sebe takovou, jaká jsem nebo třeba když cvičím- to si opakuji, že jsem skvělá a silná! Taky si opakuju, že jsem krásná :)) Afirmuji i když jdu do školy, když jdu ze školy, do obchodu... A světe div se - FUNGUJE TO!!! :) Dělám to asi něco málo přes dva týdny a v pátek jsem si prostě jen tak z ničeho nic řekla při pohledu do zrcadla, že mi to sluší:)))) Nemusela jsem se o tom přesvědčovat, prostě jsem jenom konstatovala to, co jsem viděla :D A bylo to poté, co jsem na váze viděla větší číslo :)) To jen taková technická poznámka:)), o to je to pro mě cennější:) Nezabere vám to moc času a opravdu díky tomu můžete změnit nejen sebe, ale celý svůj život :) Chce to jenom odhodlat se a začít na sobě pracovat :)

Váha

V sobotu dopoledne jsem se vážila - 47,1 kg (v pátek dopoledne to bylo 47,8kg - jsem živoucí důkaz toho, jak rychle se váha mění). No co si budeme povídat - nic moc teda....Není to žádná záhada - je mi jasné, co za tím je - v době, kdy jsem nebyla rozhodnutá ohledně hospitalizace(minulý týden od pondělí do čtvrtka, když jsem byla v Brně) jsem se do toho přibírání tolik neopřela...z jednoho prostého (a taky naprosto debilního a pro normální lidi nepochopitelného) důvodu: nechtěla jsem být v nemocnici, v případě že bych tam šla, nejtlustší anorektička. Snažila jsem se s tou myšlenkou bojovat - evidentně mi to příliš nešlo. Nicméně jedeme dál - přiberu:) Takové 0,5-1 kg do týdne by bylo fajn :)))

Mějte se krásně! :) Jdu se podívat, jak se daří vám!

Mentální anorexie - ničitelka vztahů

Když jsem byla v pondělí v nutriční poradně dostala jsem brožurku O poruchách příjmu potravy pro otce a partnery, napsala ji Ria Černá. Tak úplně mi nedošlo, proč mi ji nutriční dala :D (partnera nemám a tatínkovi bych ji číst nedala). Nicméně včera ve vlaku na cestě domů jsem ji začala číst a musím přiznat, že se nutriční trefila přímo do černého :) Ještě ji nemám přečtenou celou, nicméně jsem díky ní začala více přemýšlet nad určitými věcmi:)

Vždycky jsem věděla, že poruchu příjmu potravy netrpím jenom já, ale je jí tak nějak postižena celá moje rodina...bohužel. Ano, samozřejmě jsem viděla, jak to mamku trápí, jak se taťka rozčiluje a že se se mnou sestra občas nebaví, protože se cítí prostě bezmocná a možná taky trochu proto, že je na mě naštvaná. Nikdy jsem ale hlouběji nepřemýšlela nad tím, jaké to pro jednotlivé členy rodiny je a jak moc velký vliv to může mít nejenom na náš vzájemný vztah, ale třeba i na partnerský život mých rodičů, nebo vztah rodičů k mé sestře.

To že se změnil vztah rodičů ke mně je naprosto neoddiskutovatelný fakt. Tak to prostě je. Už zjistili, že díky anorexii mi nemůžou věřit, protože jsem jim mockrát lhala. Slibovala jsem hory doly, schovávala jídlo, lhala o své váze...vlastně mě nenapadá moc věcí o kterých bych nelhala :D Nicméně momentálně ztrátu jejich důvěry naštěstí nijak nepociťuju:) Jsou naprosto skvělí, chápaví, vycházejí mi vstříc a opravdu se snaží, jak mohou mi být nápomocní, mám v nich obrovskou oporu...Nechci jejich důvěru už zklamat! Myslím, že obrovskou zásluhu na tom, jak se rodiče k mé anorexii postavili měla knížka Tajná řeč a problémy poruch příjmu potravy od Peggy Claude - Pierre. Tu mamince doporučila moje psycholožka. Je opravdu velmi užitečná a doporučuji ji všem rodičům! Pomůže jim pochopit a dá jim návod, jak se zachovat...

Nikdy jsem tím, co jsem dělala nechtěla nikomu ublížit, někoho rozesmutnit či rozčílit. Spíše než na ostatní jsem se ale soustředila na sebe, na svou vlastní bolest, své vlastní trápení, na to, jak hrozně mi je, na jídlo, kalorie a pohyb...Včera po přečtení jakési kapitoly z brožurky jsem se vyděsila, že anorexie může ničit i vztah mezi mými rodiči. A to já v žádném případě nechci! Samozřejmě, že ani jejich vztah není naprosto ideální, ale milují se a já v žádném případě nechci ničit to krásné, co mezi sebou mají. Díky tomu, jak hodně je momentálně vyčerpává funkce rodičovská by mohli zapomínat na funkci partnerskou. Až včera mi došlo, že anorexie vlastně představuje pro vztahy naprosto reálnou a konkrétní hrozbu. Prostě tohle se stalo jedním z dalších motivů k uzdravení. Naprosto zásadních, fakt nechápu jaktože jsem to doteď tak úplně neviděla!

Mimo to se mi minulý týden svěřila sestra, že měla před nedávnem nějaké trápení, ale neřekla o tom mamince z ohleduplnosti. Protože prostě viděla, že se tak trápí se mnou, že nějaké další starosti by jí rozhodně nepomohly. Bylo mi to líto... Chci, aby se moje sestra nebála svěřit mamce, když ji něco trápí. Díky anorexii jedné pitomé se teď soustřeďuje hodně pozornosti na mě, ale já chci, aby i má sestra dostala pozornost a lásku, kterou si zaslouží!

V žádném případě nedovolím, aby anorexie ničila mou rodinu!

A co si myslíte vy? Ovlivňují PPP vztahy ve vaší rodině?